V podstatě se ucelené akční sekvence z minulosti odehrají jen třikrát, úhledně vždy po půlhodince vyplněné konverzačním střetem idejí, vědy, víry, rodinnými traumaty a rádoby psychologií. Assassin’s Creed se totiž nakazil zhoubnou epidemií herních hitů, které cítí nutnost obhájit svůj vstup do kin sdělováním více či méně vznešené myšlenky.
Krédo asasínů, ve zkratce řečeno, je volnomyšlenkářské, razí tedy boj proti dogmatům za právo pochybovat. Věčným omíláním však ztrácí na síle, nemluvě o kostrbatém spojenectví asasínského řádu se sultánem. Navíc honba za vzácným artefaktem zavání továrnou Dana Browna.
Kde se sáhne k dobové akci, poskytuje Španělsko podmanivé kulisy, počínaje westernovým nádechem krajiny a konče souboji na střechách, římsách či girlandách historických uliček. Výškové scény včetně volných pádů opravdu stojí za vidění, pohříchu film už je vyprodal v ukázkách - a o moc víc nemá.
Finále ze současnosti se vyloženě odbylo, jako by mělo jen otevřít dveře, ba obří bránu k druhému dílu. Ani skvostná herecká sestava - Michael Fassbender, Marion Cottilardová a Jeremy Irons - nedostala pořádnou munici, krom vypracovaného těla hlavní hrdiny.
Vedle Fassbenderova atletického vzezření má Assassin’s Creed ještě jednu výhodu: nemůže dopadnout hůř než jeho předchůdce, propadák letošního roku Warcraft, který stál 160 milionů dolarů, ve Státech utržil pouze 47 milionů a za více než polovinu celosvětových tržeb vděčí výhradně Číně.
