Jitka Pagana: Vím, že neujdeme srovnáváníRozhovor s „těmi po Pohlreichovi“ |
Jitka Pagana žila s manželem pocházejícím ze Sicílie dlouhá léta v Německu, kde se narodil i jejich syn Santo, spolumoderátor pořadu. Žádné velké jiskření se mezi dvojicí zatím nekoná, jenom drobné osvěžení, kdykoli syn klopýtne v češtině a třeba přidanou „hodnost“ zamění za přidanou hodnotu.
Vůbec si matka se synem vesměs notují, hlavně ve svorné kritičnosti k českým pokusům o italskou kuchyni. Pak se vytasí se sicilskou babičkou, u níž by se za takovou rajčatovou polévku „nejdřív střelilo do kolena a pak zalily nohy do betonu“. Současně však mají jasno, že řízek patří na pánev, ne do fritézy.
Co se týče sprostých slov, Pohlreichovy pověstné kadence ani sršaté vtipnosti rodinka nedosahuje, ale nebrání se jim. Zvláště když polemikám v bývalém zemanském dvoře, který si pořídil ještě Stanislav Gross, dost nahrává mírně uštvaný, tudíž vznětlivý nájemce, jenž vedle restaurace půjčuje koloběžky, pronajímá stany, pořádá svatby, akce a pláče nad nedostatkem personálu.
Ale to je stará vesta, nic, co by v Ano, šéfe! nezaznělo. Přitom se srovnáváním musí aktéři pořadu Ano, šéfová! počítat, ostatně už cestou za první misí se jich ptají: „Vy jste ti od Pohlreicha?“
Ne, nejsou a nebudou. Ač minulá produkce i princip nápravy gastronomie odvozený z britského titulu Ramsay’s Kitchen zůstaly, působí novinka jinak; fádněji.
Za což může jak změna aktérů, tak linie. Ohlašují totiž, že více než na vaření se zaměří na obsluhu a organizaci provozu vůbec. Jsou vstřícní, pozitivní, optimističtí, chválí, objímají, plácají po ramenou. A hlavně se málokdy osobně postaví ke sporáku, kde to uměl Pohlreich, marná sláva, nejlíp rozpálit.
